Jmenuji se Ilona Kašpárková a narodila jsem se již se sluchovou vadou. Dlouho se nevědělo, zda slyším či neslyším, ale zhruba v mých dvou letech měla podezření moje babička. Matoucí bylo, že jsem se snažila vždy splnit, co se ode mě očekávalo a velice brzy jsem dokázala odkoukat, co se po mně chce a proto to vypadalo, že asi slyším. Později, před 4. rokem věku bylo na ORL zjištěno, že opravdu je tam velká ztráta sluchu a sice, že pravé ucho je téměř neslyšící a levé ucho mělo těžkou nedoslýchavost. Ihned jsem dostala oboje sluchadla, ale později se zjistilo, že vpravo nereaguji vůbec a orientuji se pouze levým uchem. Došlo k odložení sluchadla vpravo.
Odmalička jsem žila v integraci v běžné společnosti, a proto jsem byla nucena mluvit a reagovat, zároveň jsem také nastoupila do běžné základní školy v místě bydliště. Během docházky do školy jsem začala ztrácet sluch a tak jsem dostala v 7 letech lepší a funkční sluchadlo. Nadále jsem mohla být mezi svými vrstevníky, avšak později kolem 9. roku jsem začala rapidně ztrácet sluch, až jsem jej ztratila úplně. Během tohoto období jsem měla komunikační obtíže a spoustu různých nedorozumění. Nebylo lehké se orientovat ve škole, celodenně odezírat a ještě dohánět domácí přípravu do školy. V tomto mezidobí jsem se stala vhodným kandidátem na kochleární implantaci. Operaci jsem absolvovala v deseti letech a následně poté jsem začala rehabilitovat a velmi rychle jsem se vracela do světa zvuků a také jsem se úspěšně vrátila k telefonování, tehdy s pevnou linkou.
Díky KI jsem mohla dochodit celou základní školu a poté jsem se rozhodla pro opačnou integraci, chtěla jsem studovat střední školu mezi vrstevníky s podobným problémem, co mají také sluchové postižení. Vystudovala jsem tedy Střední pedagogickou školu pro SP v Hradci Králové a díky této škole jsem našla svoje „soukmenovce“ a zároveň jsem se naučila ovládat český znakový jazyk. Po absolvování střední školy jsem se vydala na VŠ Masarykovou univerzitu v Brně na Speciální pedagogiku se zaměřením na surdopedii. Během vysokoškolského studia jsem se rozhodla trochu změnit studium a odjela jsem na Erasmus pobyt do Švédska, kde jsem strávila jeden semestr, vrátila jsem se a studium na VŠ úspěšně zakončila.
Po vysoké škole jsem chtěla pracovat v nějaké organizaci, kde bych mohla pomáhat lidem se sluchovým postižením. Díky předchozí praxi jsem pracovala ve Spolku neslyšících v Břeclavi, poté jsem se vydala opět do zahraničí, kde jsem v rámci projektu Leonardo da Vinci zúčastnila stáže, kde jsem pomáhala lidem ze sociálně slabých poměrů, hlavně přistěhovalým cizincům v jižním Švédsku v Malmö. Po třech měsících jsem se vrátila, přihlásila jsem se na Úřad práce a hledala si zaměstnání. Mezitím jsem si našla zaměstnání v sociálním podniku Učebnice Vaníček, kde jsem pracovala jako administrativní pracovnice. Dále jsem se chtěla posunout dál a náhoda tomu chtěla, že jsem se potkala se svojí současnou kolegyní Zuzkou Hlavičkovou a byla mi nabídnuta práce v Tichém světě jako zastupující vedoucí pobočky pro Jihomoravský kraj. K tomu jsem ještě půl roku pracovala na SŠ pro sluchově postižené v Brně na Gellnerce. Ale s odstupem času jsem zjistila, že mi více vyhovuje oblast sociální práce a pomoc lidem v naší cílové skupině.
Až k takové pozici jsem se opět dostala díky tomu, že jsem bilingvální, komunikuji mluveným jazykem i znakovým jazykem a zároveň mohu i telefonovat, což moje pozice občas vyžaduje. Donedávna jsem byla jednostranný uživatel kochleárního implantátu vpravo. Nicméně, dozvěděla jsem se o možnosti o doimplantování ucha vlevo a zkusila jsem se k tomu přihlásit. Operace levého ucha proběhla letos v únoru a v březnu jsem už jela na první nastavení. Jsem ve fázi, kdy si zvykám na okolní zvuky. První nastavování bylo ve znamení zachycování zvuku a možnosti porozumět řeči s odezíráním, ale s pocitem, že slyším tlumeně. Při druhém nastavování jsem již rozuměla bez odezírání dny v týdnu, čísla a barvy, porozumění bylo v rozmezí 80 – 90%, což považuji za nadstandartní výkon, jelikož ucho neslyšelo 23 let. Přesně po měsíčním užívání procesoru (zapojení bylo 15. 3. 2021) jsem se odvážila vyzkoušet i telefonování (13. 4. 2021) a bylo to úžasné. Reagovala jsem na běžné otázky, které mi kladl přítel. Záměrně nadhazoval témata naprosto nepříbuzná a i tak jsem se poslechově nenechala zmást.
Následující den jsem ještě zkusila telefonování s mamkou a také naprosto super a plynulý rozhovor od klasických témat až po ta důležitější. Na závěr: velké poděkování za precizně odvedenou práci s operací patří panu doc. Boučkovi a jeho týmu, a s nastavováním řečového procesoru panu ing. Okluskému. Poslední část fáze se týká mojí režie s rehabilitací poslechu. Pevně věřím v pokroky!
Na reportáž o cestě Ilonky ke kochleárnímu implantátu se můžete podívat na stránce Babi, dědo, slyšíme se?, kde najdete archiv, rozhovory s uživateli kochleárního implantátu a další užitečné informace.
Máte v okolí někoho, kdo by měl o této kampani určitě vědět? Sdílejte tento link a pomozme společně co nejvíce lidem slyšet lépe .
Zřeknutí se odpovědnosti:
Vyjádřené názory jsou osobními názory jednotlivců. Chcete-li zjistit, zda jste možným kandidátem technologie společnosti Cochlear, obraťte se na svého lékaře.
