I přes vzájemnou lásku k tvůrčímu umění nemohou mít tyto dvě mladé ženy se sluchovým postižením odlišnější zkušenosti.
„Všechno, co souvisí s výtvarným uměním, mne naplňuje radostí!“ Říká devatenáctiletá Tallula Bourneová, která žije v blízkosti Byronského zálivu na severním pobřeží Nového Jižního Walesu. „Miluji, když mohu posunout hranice a objevovat vše, co mohu vytvářet, v čem se mohu zlepšovat a stávat se tím silnější.“
Během celé střední školy se Tallula radovala z dramatických, tanečních a hudebních kurzů a kroužků fotografování. Byla zařazena do užšího výběru asi ze 4 000 studentů regionálních škol, získala prestižní stipendium Shakespearovské divadelní společnosti a vystupovala na několika místních kabaretních a hudebních festivalech jako sólová umělkyně a členka souboru sborového zpěvu Auslan (Australian Sign Language – australský znakový jazyk).
Nyní v rámci Sprung Integrated Dance Theatre – neziskové komunitní organizace zajišťující taneční a divadelní workshopy pro osoby se zdravotním postižením – je tanec na místních trzích nejoblíbenější věcí Talluly, kterou dělá během prázdnin.
Pro svůj hlavní fotografický projekt vytvořila Tallula krátký film nazvaný „Ticho a zvuk“, který vypráví o její cestě se ztrátou sluchu a o jejím životě ve škole.
„Chtěla jsem lidi naučit, jak se mnou jednat jako s neslyšícím člověkem a také vzdělávat komunitu,“ říká.
I když občas cítila, že ji její ztráta sluchu izoluje, zkušenost Talluly ve škole jí umožnila mít pozitivní náhled. Naproti tomu Nese Sirikisová (na obrázku v horní části článku) považovala školu na západním předměstí Sydney za zvláště obtížnou záležitost. Šikana začala snižovat její sebedůvěru a s přibývajícími roky ji neustálý tlak činil velmi nešťastnou a úzkostnou.
„Dívky si na mě troufaly, protože jsem byla jiná. Cítila jsem se opravdu vyloučená a osamělá,“ říká dospívající dívka, které byl první kochleární implantát implantován ve věku dvou let a druhý v pěti letech.
Nese rovněž využila svého tvůrčího talentu k vyprávění svého příběhu a při studiu vyšších ročníků střední školy se stala oddanou studentkou umění.
„Vytvořila jsem tři umělecké kousky o Cochlearu, abych svou třídu poučila o svých zkušenostech s implantáty a o tom, jaké to je být neslyšící,“ říká Nese. Inspirována americkým abstraktním expresionistou Jacksonem Pollockem se rozhodla využít umění ke sdílení dobra a zla své životní cesty se ztrátou sluchu.
Ohromující triptych popisuje zvuky, které slyší. První díl s názvem Explosion (Exploze) ukazuje zvuk tichý a hlasitý, když má na sobě oba procesory. Pro zobrazení zvuků použila barevné schéma červené, žluté a bílé.
Střední díl nazvaný Halfway (Polovina cesty) má barvu na jedné straně a černou a bílou na straně druhé. Zachycuje ticho na jedné ze stran při nošení pouze jednoho procesoru.
Závěrečný monotónní panel s názvem Silence (Ticho) zprostředkovává pohled na svět bez zvuku prostřednictvím barevného schématu černé, modré a šedé.
Druhý obraz, autoportrét, se vás obzvlášť dotýká. Nese se namalovala z profilu se svým zvukovým procesorem Nucleus 6 a na mramorovém pozadí představujícím depresi. Žlutá linie srdečního rytmu představuje její úzkost.
„Byl to můj způsob, jak vykreslit své zkušenosti se šikanováním,“ vysvětluje Nese.
Nese také vytvořila všechny své procesory ve formě soch, od původního procesoru SPrint k současným zvukovým procesorům Kanso®, které získala minulý rok.
Zobrazení jejích emocionálních zážitků prostřednictvím uměleckých děl zvýšilo sebedůvěru a pocit komfortu Nese být ve vlastní kůži: „Díky tomu jsem se stala jedinečnou osobou, nejen obyčejnou dívkou.“
Stejně tak ve svém krátkém filmu Tallula říká: „Žiji v tichu i ve světě zvuků a můj život je o to bohatší a naplněnější.“
