Jmenuju se Katka a momentálně je mi 31 let (ale pozor, to číslo se každý rok mění).
O sluch jsem přišla ve dvou letech po zánětu mozkových blan. A jelikož k tomu došlo koncem roku 1989, s oblibou říkám, že moje uši odešly spolu s komunistickým režimem.
Nějaké zbytky sluchu mi zůstaly, takže jsem dostala sluchadla a máma se mnou hodně pracovala, abych dál rozvíjela mluvenou řeč. S kombinací poslechu a odezírání jsem si tak nějak proplouvala životem, běžnou mateřskou i základní školou. V páté třídě ZŠ jsem byla přijata na osmileté gymnázium, což byl pro rodiče moment, kdy začali zvažovat kochleární implantaci v naději, že mi to zlepší sluch a tím pádem usnadní průchod studiem. Mně bylo 11 let, takže mi byla samozřejmě položena otázka, jestli bych o to stála. Že prý bych mohla možná slyšet líp. A jestli to tedy chci. Mojí reakcí bylo nadšené ANO, chci!
Na konci prvního ročníku, v necelých 12 letech, jsem tedy byla implantována na levém uchu. No, co vám budu povídat, zázrak. Porozumění řeči se zlepšilo, moje vlastní řeč se také zlepšila a studium na gymnáziu se mi díky tomu nepochybně usnadnilo. Bavily mě jazyky, pár let po implantaci jsem se začala i zajímat o hudbu, vystudovala jsem vysokou školu, strávila semestr na zahraniční univerzitě… všechno tohle díky kochleárnímu implantátu.
Pak jsem se tak nějak dopracovala k tomu, že jsem nastoupila na stáž k jedné německé firmě přímo v Německu. Před nástupem jsem z toho měla obavy, nevěděla jsem, jestli cizojazyčnou pracovní komunikaci zvládnu – ano, zvládla jsem. Opět jen a jen díky kochleárnímu implantátu. A když už jsem v tom Německu byla, tak jsem si tam zkusila požádat o implantaci druhého ucha (v ČR to nebylo možné). Všechno klaplo a teď už si více než rok užívám stereo slyšení, které pro mě znamenalo další velký posun v tom, co všechno slyším, a další usnadnění komunikace.
V současné době mám na obou uších procesory Nucleus 7 a můžu říct, že jsem z nich nadšená. Ze všeho nejradši mám bezdrátový přenos zvuku z telefonu či z televize, a to z několika důvodů: po mnoha letech s KI je pro mě teprve s N7 konečně neuvěřitelně jednoduché si pustit hudbu z telefonu nebo si přehrát nějaké video – nemusím hledat a připojovat žádné audiokabely či sluchátka, jen kliknu na přehrání, a ono mi to hraje rovnou do procesorů. A navíc si to můžu i nastavit tak, že neslyším nic jiného z okolí, takže mě třeba u sledování televize neruší náš papoušek, který umí být opravdu pořádně hlučný.
A navíc se tohle léto chystám na dva koncerty své oblíbené kapely – už jsem v minulosti na jejich koncertě byla, ale jen s jedním „uchem“, teď už to bude se dvěma!
