Jsme 3 uživatelé kochleárního implantátu Cochlear v rodině – já od roku 2000, Anička od roku 2013 a Petr od roku 2016. Sportujeme rekreačně – atletika, lyže, kolo, běh, inline nebo badminton. Většinu aktivit zvládáme s kochlíkem, ale u těch, u kterých se hodně potíme, například při běhání, raději volíme variantu ho šetřit. To pro nás pak ale znamená kompletní hluchotu.
Ještě před začátkem pandemie přicházejí mé dcery s nápadem – pojďme si vyzkoušet překážkový závod Spartan Race! Konkrétně základní́ SPRINT na 5–6 km a cca 25 překážek. Místo konání? Liberec. A termín? Symbolický – na mé narozeniny 30. srpna. Slovo dalo slovo a skládáme tým TITÁNI – 3 Marťani s kochlíky. Eliška se sluchátky se z důvodu utržených vazů bohužel závodu nemohla účastnit a místo ní tedy startuje Jana z Liberce. Tým doplňuje kamarádka holek, Míša, vícebojařka a oštěpařka a Toni, moje švagrová a cyklistka v jednom.
Výzva. Adrenalin. Touha zkusit víc. Napadají mě další slova, ale žádné z nich neobsáhne pocity v jejich pravé́ hloubce. Strach. Obavy. Nejistota. I to k tomu patří. A také odpovědnost za svěřený kousek technologického zázraku, který nám tolik pomáhá slyšet.
Po pár dnech pouštím výzvu z hlavy, celá republika se halí do bubliny Covid. Kdoví, jestli závod vůbec bude. Ovšem s blížícím se termínem a zveřejněním detailních informací k závodu začínám panikařit. Týden před startem už tvrdím, že to nemám šanci dát. Přichází potřebný příkaz od dcery Aničky: „TO TEDA DÁŠ!“ Moje povaha mi velí neuhnout. Dobře, vyrážíme.
Do Liberce přijíždíme v jednu hodinu odpoledne, start skupiny OPEN začíná od 14:30. Proticovidová opatření vyřešili pořadatelé tak, že místo hromadného startu rozdělili účastníky do skupinek po maximálně 50 lidech a každá ze skupin startovala po 5 minutách.
Jdeme na řadu v 15:00. Vyřizujeme registrace a sledujeme masakr na překážkách poblíž startovní lokality. Kdepak, počasí nám to nehodlá usnadnit a ve 14:30 se spouští pořádný liják. Vzdáváme pokus zůstat v suchém, odkládáme vše včetně bund do šaten pod svým číslem a ve 14:45 vstupujeme do předstartovní zóny. Nervozita dosahuje maxima, začínáme poskakovat zcela promočeni ještě dřív, než se vůbec dostaneme ke startu.
Anička s ohledem na silný déšť odkládá kochlík do péče Elišky, my s Petrem bereme čepice, nechce se nám závod absolvovat bez schopnosti slyšet. Když vbíháme na startovní louku s bránou a časomírou, v botách nám čvachtá voda. Po chvíli veškerý neklid mizí. Z repráku zní báječná hudba, začínáme se smát a tančit v rytmu hudby. Časomíra ukazuje 14:55, chytáme se společně kolem krku a zazní „POJĎME SI TO UŽÍT!“. Chvíli poté spolu s dalšími závodníky vybíháme.
Ačkoli již při startu máme čepice s Petrem úplně promočené, kochlík stále funguje a drží – díkybohu! Prakticky hned po startu ztrácím mladou část týmu z očí, nabrali tempo odpovídající́ jejich mládí i kondici. V duchu jim držím palce a pak už nevnímám nic víc než prostor před sebou, mé dvě parťačky a snahu ustát, co nás čeká. Následuje 150m sešup z travnatého kopce do bahna, kam dočista „zahučím“ a kde nechávám botu, vyprošťuji ji a obouvám. Po proběhnutí potokem mám boty i na chvilku čisté.
U překážek znějí pokřiky „DEJ TO, JEŠTĚ KOUSEK, HOP!“ a další. Každý pokřik vlévá adrenalin do krve, který nedovolí tělu polevit. Energii dobíjející je i úsměv a potlesk diváků, komisařů, dokonce i některých závodníků. Ano, i při té námaze tohle vnímám – páry závodící spolu ruku v ruce nebo podpora členů týmů, když čekají na zdolání překážky posledního člena.
Poslední třetina závodu je nejnáročnější – nejvyšší koncentrace překážek, zvyšuje se počet trestných angličáků, déšť nepolevuje a síly dochází. Sbíháme z kopce a těsně před cílem na nás čeká dvoumetrová zeď. Překonávám poslední překážku, a poté se s kamarádkou Janou i švagrovou chytáme za ruce a s jásotem vbíháme do cíle. Medaile nádherná, zasloužená!
Po náročném výkonu se kochlík definitivně odmlčuje. Vydržel ale neuvěřitelné – otřesy, dvě hodiny silného deště i pot!
Všichni se objímáme, záříme dojetím a radujeme se z dokázaného. A o tom celý závod je. O lidech a o tom, že každá překážka je překonatelná. A když ji nemůžeme překonat sami, tak s pomocí a podporou ostatních určitě. A opět se ujišťujeme v přesvědčení, že s kochleárním implantátem se dá dělat opravdu mnoho. Děkujeme!
Zřeknutí se odpovědnosti:
Vyjádřené názory jsou osobními názory jednotlivců. Chcete-li zjistit, zda jste možným kandidátem technologie společnosti Cochlear, obraťte se na svého lékaře.
