Jmenuji se Marek a narodil jsem se v roce 1989. Úplnou ztrátu sluchu mi doktoři potvrdili až v mých 3 letech a od té doby můj otec začal bojovat za to, abych měl lepší možnosti slyšet. Kochleární implantace se díky němu uskutečnila v mých 6 letech.
Můj otec mě vždy vedl ke sportu a já si nakonec nejvíce oblíbil sportovní střelbu. Na střední škole jsem trénoval denně a díky tomu teď střelbu dělám na profesionální úrovni. Aktuálně trénuji zhruba 2-3x týdně a účastním se závodů.
Po stříbře na mistrovství Evropy neslyšících, které se konalo nedaleko Moskvy, mě myšlenky začaly formovat na přípravu k následujícímu cíli: Mistrovství světa neslyšících ve Švýcarsku, které se mělo konat v červnu 2020.
Rozhodl jsem se, že zůstanu v Plzni, kde mám skvělé zázemí na přípravu, navzdory tomu, že moji úžasní rodiče a příbuzní jsou na úplně druhém konci republiky. Už jsem byl celkem dlouholetým členem slyšícího střeleckého sportovního klubu, kde mi dali důvěru a nechali mi klíče od střelnice, abych měl prostor si kdykoliv podle potřeby zatrénovat.
Po vánocích jsem zjistil, že už mi oblečení neslouží, jak by mělo. Ke konci února, po zastávce u rodičů, jsem si zajel nechat ušít střelecké oblečení na míru do městečka Trnávka. Už se blížil termín Mistrovství republiky ze vzduchových zbraní a já věděl, že se potřebuji dostat zpátky do své formy. Konzultant mi poradil, že se mám zaměřit na objem (co nejvíce střílet). Tak jsem se snažil chodit na střelnici co nejčastěji, jak mi to situace dovolovala. Pracuji totiž jako programátor, a to nedělá moc dobrotu ke střelbě, neboť obojí je hodně náročné pro oči.
Ani jsem se nenadál a už tady byl březen a virové onemocnění Covid-19. Z ničeho nic mi bylo v práci oznámeno, že mám pracovat pouze z domova. Střelnice byla uzavřena pro veřejnost. Mistrovství republiky se zrušilo.
Rozhodl jsem se na nějakou chvíli trénovat aspoň kondici. Pak mi to stejně nedalo a jel jsem na střelnici. Drobným písmem bylo na informační tabuli napsáno, že pro reprezentanty se smlouvou je možné trénovat. Pro jistotu jsem snažil jezdit na tréninky v tu dobu, kdy tam bylo nejméně lidí, a převážně trénoval úplně sám. Přihlášky na mistrovství světa a na český pohár byly vyvěšené, ale s ohledem na situaci jsem nevěděl, zda vůbec má smysl se přihlásit, ale i přesto jsem to nakonec udělal.
V dubnu jsem se dozvěděl, že se v Německu ruší úplně všechny závody do konce roku. A právě tam jsem jezdil převážně na mezinárodní soutěže. Závody v Česku se potichu rušily nebo se uvažovalo o odkladu. Týden poté jsem se dozvěděl, že se mistrovství světa také ruší. A najednou mi v hlavě začala viset myšlenka: „Stojí vůbec za to trénovat?“
Po zralé úvaze jsem došel k závěru, že ano, neboť jsem měl svůj osobní cíl: dotáhnout svou výkonnost v disciplíně vzduchová puška 60 ran vestoje na 10 metrů na určitý bodový limit. Začal jsem také řešit své osobní věci, na které nebyl v „zátahu“ čas.
Zkrátka Covid doba mě naučila více si vážit času a rozložit si rovnoměrně čas na všechny věci, které jsou potřeba. Naštěstí se teď situace trochu uvolňuje, tak doufám, že se uspořádá soutěž aspoň v červenci a já budu mít zase možnost přiblížit se svým cílům.
Zřeknutí se odpovědnosti
Vyjádřené názory jsou osobními názory jednotlivců. Chcete-li zjistit, zda jste možným kandidátem technologie společnosti Cochlear, obraťte se na svého lékaře.
